Sociologická esej–riziková společnost

Tato esej byla moje druhá sociologická esej vůbec. Napsaná pro účely předmětu Úvod do sociologie, FSS, MUNI. Esej byla uznána s vcelku kladným rozhodnutím, i já ji hodnotím jako svou zatím nejlepší práci. Autorem jsem já, Michal Škoula, 2011.

Úvod

Ve své druhé sociologické eseji shrnu obsah 6. kapitoly knihy Ulricha Becka nazvané Riziková společnost. Zaměřím se na nejdůležitější myšlenky této kapitoly a v závěru práce srovnám vliv ukončeného vzdělání s teorií a výzkumem Tomáše Katrňáka o vlivu vzdělávacího systému na pozici na trhu práce a uvedu příklad.

Destandardizace výdělečné práce: k budoucnosti vzdělání a zaměstnání – shrnutí nejdůležitějších myšlenek

V úvodu této kapitoly nazvaném Od systému standardizovaného plného zaměstnání k systému flexibilního a pluralizovaného neúplného zaměstnání poukazuje Beck na důležitost povolání pro utvoření si prvního dojmu o člověku. Uvádí příklad, kdy potkáme neznámého člověka, zeptáme se ho, čím je a on jako odpověď použije své povolání, namísto toho, aby řekl čím se zabývá ve volném čase nebo jakého je vyznání. Když tedy víme, jaké je jeho povolání, myslíme si, že ho známe [Beck 2004: 222]. Význam povolání je zřejmý i při dalším utváření představy o životě určitého člověka – povolání nám prozrazuje jeho příjem, sociální status, jazykovou úroveň, jeho hobby a mnoho dalších charakteristik.

V 19. století vznikla jakási standardizace systému zaměstnání. Existovala pracovní smlouva, práce se vykonávala na určitém místě, době a měla jisté trvání – existoval standardizovaný systém plného zaměstnání. Postupem času až do dnešní doby ale začali tři výše uvedené pilíře ztrácet svou pevnost. Flexibilnější se stává jak pracovní doba, tak místo, kde se práce vykonává (díky nástupu počítačových sítí) – to však ovlivňuje příjmy. Dělení pracovní doby je provázeno přerozdělováním příjmů, sociálního zabezpečení a dalších věcí vždy směrem dolů – kolektivní degradace [Beck 2004: 227]. Díky flexibilitě práce – která je čím dál více oceňována, především mladými lidmi kvůli sladění rodiny a práce, dochází k privatizaci zdravotních a psychických rizik práce. Tyto rizika se do jisté míry vymykají veřejné kontrole, na druhou stranu, vedení podniků ušetří, protože náklady spojené s těmito riziky nesou sami pracovníci.

Trh se tedy postupně rozděluje na ten klasický, známý z dřívějších dob – trh industriální společnosti a trh pluralitní, flexibilní, který čím dál více roste. Podniky začínají využívat flexibilní pracovní dobu v závislosti na objemu zakázek, a část rizik tedy přesunou na samotné zaměstnance prostřednictvím práce na poloviční úvazek, dočasné práce, smlouvou o dílo, o práci, nebo job-sharingem, což je půjčování zaměstnanců jiným podnikům. Nevýhodou (pro zaměstnance) těchto úvazků a smluv jsou široké možnosti jejich výpovědi, často bez udání důvodu – což je jistě výhoda a jakási svoboda pro zaměstnavatele. S tím souvisí i rozvoj práce na černo, kdy se státu neodvádějí daně.
V druhé části kapitoly, která má název Slepá kolej – vzdělání bez zaměstnání se Beck zabývá problémem ve vztahu zaměstnání a vzdělání. Naráží na situaci, kdy čerstvý absolvent určitého typu školy nemůže najít zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci a proto se buď uchyluje k “podřadné” práci, s odůvodněním, že je to jen přechodné, nebo se snaží dále vzdělávat.

Již v průběhu studia na studující působí tlak či spíše tíha toho, že nenajdou na trhu práce uplatnění. To je nutí studovat dál a dál, absolvovat různé doplňující kurzy s nadějí, že to zvýší jejich šance na získání vhodného zaměstnání. Ve veřejném sektoru je situace rozporuplná – na jednu stranu by měli mít absolventi oborů, u nichž se očekává právě uplatnění ve veřejném sektoru jakýsi pocit bezpečí, že se pro ně práce najde (vojáci, učitelé, lékaři), na druhou stranu cítí nebezpečí, že pokud se neuplatní ve státním, veřejném sektoru, tak v soukromém nemají šanci, pokud neabsolvují přeškolení na docela odlišný obor.

Ve třetí části nazvané Rozdělování šancí na základě vzdělání? naráží Beck na problém smyslu vzdělání z dvou různých pohledů – z pohledu profesního, kdy má vzdělání zajistit dobrou pracovní pozici, příjem a váženost, a z pohledu vzdělanostního – čili vzdělávání jako “prožitek sebenalézání a sebeutváření, který má svou vlastní hodnotu” [Beck 2004: 244]. Organizace a význam vzdělání se tedy navzájem oddělily a osamostatnily [Beck 2004: 243].

Dalším problémem jsou čím dál tím větší nároky na vzdělání – zatímco v minulosti byl vysokoškolský diplom jakousi vstupenkou do vysokých profesí, v dnešní době je nutnou podmínkou vůbec vstupu na trh práce, když nebereme v potaz dělnické profese. Z toho je zřejmé, že nároky na vzdělání se v čase zvětšují, před 300 lety bylo běžné, že se člověk uživil i když neuměl psát ani číst. To, co bylo kdysi vstupenkou do světa práce (různé obdoby základních škol, měšťanky apod.) je dnes bez absolvování nějaké vyšší školy téměř odsouzením k nezaměstnanosti.

V dnešní době je tedy funkce, smysl statusu zakotvena v systému zaměstnání, ne v systému vzdělání. To, že je někdo vzdělaný, mu samo o sobě nezaručuje dobré postavení ve společnosti.

Ukončené vzdělání – vylučující kritérium a vliv školních institucí na získané vzdělání v závislosti na sociální vrstvě studentů

Jak můžeme chápat ukončené vzdělání jako vylučující kritérium pro získání volného místa na trhu práce? Beck v knize uvádí pojem Hauptschule – v Německu trvá základní škola 4 roky, pak se dítě (resp. rodiče) mohou rozhodnout, zda půjde na gymnázium, na jiný typ školy nebo právě na Hauptschule (aby toho nebylo málo, v každé spolkové zemi je to jinak). V případě absolvování Hauptschule má ale student dosti omezené možnosti co se týče volby budoucího povolání případně dalšího vzdělání.

Ukončením takového stupně vzdělání není vstupenkou na trh práce, jako tomu bylo v minulosti, ale je to naopak limitující faktor – základní vzdělání bez praktické možnosti dalšího studia je zkrátka v dnešní době málo. Pokud chce člověk vstoupit do zaměstnání, vydělávat, provozovat tedy výdělečnou práci, je nutné absolvovat minimálně nějaký druh odborné školy, která jej (často i prakticky) připraví na budoucí povolání – absolvovat profesně orientované vzdělání. Ti, kdo mají jen toto základní, povinné vzdělání nemají prakticky šanci nalézt uplatnění, jsou tedy odsunuti na stejné místo jako ti, kteří jej vůbec nemají.

V této chvíli je vhodné zmínit výzkum českého sociologa Tomáše Katrňáka, který ve své knize Odsouzeni k manuální práci zmiňuje vliv institucí na volbu studia a zaměstnání. Zatímco dříve hrála nejdůležitější roli ve volbě povolání (resp. předurčení našeho sociálního postavení) rodina, dnes tuto roli převzal stát prostřednictvím systému vzdělávání. Jeho výzkumy ukazují, že ačkoliv se může zdát, že škola je pro všechny studenty stejně spravedlivá, že je jen na nich, jak se budou snažit a jakého vzdělání dosáhnou, přesto všechno škola pouze reprodukuje sociální postavení svých studentů. Jinými slovy – dítě z dělnické rodiny, které navštěvuje stejnou školu jako dítě z vysoce postavené rodiny se po absolvování vzdělávací procedury stane opět dělníkem – člověkem pracujícím manuálně. Je tak možné, že škola nějakým způsobem zvýhodňuje žáky vyššího sociálního statusu.

Je zde možné tedy vyvodit jakousi souvislost mezi sociálním postavením žáka vstupujícího do procesu vzdělávání a dosaženým vzděláním, které je často v případě dělnických rodin ve svém konečném důsledku omezující při volbě povolání nebo v dalším studiu. Naproti tomu Bourdieu tvrdí, že to, jakého vzdělání člověk dosáhne záleží jednak na sociální struktuře společnosti a na statusu rodiny, z které pochází, ale také svém vlastním jednání a mínění – vždy totiž máme možnost volby [Bourdieu 1999]. To však nic nemění na tom, že statistiky hovoří jasně, avšak možnost individuálního chování jedince tu je.

Příklad ke kapitole

Jako příklad ke kapitole Destandardizace výdělečné práce: k budoucnosti vzdělání a zaměstnání mohu uvést rozmach podnikání na “volné noze” v dnešní internetové době. Internetové podnikání, ať už jde o tvorbu aplikací na míru, zisky z reklam nebo z jiné činnosti dává možnost absolventům nejen vysokých škol (a jejich studentů), ale i absolventům středních škol nebo vlastně komukoli, podnikat na volné noze – nemá tedy žádné formální předpoklady vzdělání. Potřebné znalosti lze získat samostudiem, tituly nejsou obecně v IT příliš důležité – při práci na volné noze už vůbec ne. Studenti často již v průběhu studia začínají přecházet od občasných brigád k full-time byznysu i za následek přerušení či ukončení studia.

Takové podnikání má pak flexibilní časovou dobu, plat (je na konkrétním člověku, kolik si vydělá), jedinec nezatěžuje stát ani zaměstnavatele náklady na pojištění. Internetový byznys, jako jsem zde uvedl ale v principu není nic jiného, než jakékoliv jiné řemeslo známé z historie, avšak s velkým rozdílem v jeho možnostech, dostupnosti a uplatnění.

Závěr

Ve své druhé sociologické eseji jsem nastínil hlavní koncepty kapitoly Destandardizace výdělečné práce: k budoucnosti vzdělání a zaměstnání, zamyslel jsem se nad vztahem ukončeného vzdělání a sociálním původem studenta a v závěru jsem uvedl příklad vztahující se k této kapitole.

zdroje:
  • BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2004. 431 s. ISBN 80-86429-32-6.
  • KATRŇÁK, Tomáš. Odsouzeni k manuální práci: vzdělanostní reprodukce v dělnické rodině. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství SLON, 2004. 190 s. ISBN 80-86429-29-6.
  • BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 179 s. ISBN 80-7184-518-3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

(Spamcheck Enabled)